F o to g a l e r i e

H i s t o r i e

Hrad Cimburk byl vybudován v letech 1320 - 1330 na vrchu vysokém 421 m, který byl na jižní straně spojen šíjí s hornatým hřbetem. Jeho zakladatel Bernart z Cimburka se při stavbě řídil francouzskými vzory, které do našich zemí pronikaly ve větší míře za Jana Lucemburského. Svým vnitřním uspořádáním i provedením jednotlivých objektů patřil hrad k významným soudobým hradním stavbám. Když v roce 1353 přejímal markrabě Jan Jindřich hrad Cimburk z rukou Ctibora z Cimburka, představoval objekt dokonalou pevnost, avšak bydlení na něm bylo stísněné. Jan Jindřich se nespokojil s obytnou věží vestavěnou do nároží plášťové zdi a rozhodl se pro stavbu paláce, který by nahradil dosavadní nevyhovující obytné prostory. Nový palác obdélníkového půdorysu se přimykal k věži a svým celkovým řešením navazoval na domácí stavební zvyklosti. V rámci hradní přestavby byla prolomena obvodová zeď nově zřízenými okny. Z někdejšího Bernartova hradu zbyly nakonec jen obě hlavní věže, dále obvodové věže a s nimi také část obvodových zdí u hlavní věže vnitřního hradu. Lucemburský palác se dvěma arkýři byl jednoposchoďový se suterénem na severovýchodní straně; v jeho přízemí byly v hlavní obvodové zdi vybudovány střílny. v palácovém poschodí vyl největší místností sál, k němuž se přimykala místnost se dvěma vchody, ze sálu a z pavlače. Přestavba za Lucemburků přispěla i ke zkrášlení hradu bohatou kamenickou výzdobou, prosazující se v úpravě všech ostění i portálků, nevyjímaje ani vstupní bránu.

Okolnost, že hrad už koncem 14. století nebyl v přímé zeměpanské držbě, přispěla k tomu, že jeho zástavní uživatelé na něm během více než sto let nic podstatnějšího nezměnili. Jak Zikmund z Letovic, tak i Čeněk z Drahotuš stejně jako Vok mladší z Hoštejna se svým stejnojmenným synem a později i jejich příbuzní pánové z Vartnova udržovali hrad v podstatě v tom stavu, v jakém vyšel z úprav doby lucemburské. Jinak tomu bylo v druhé čtvrtině 16. století, kdy se hrad dostal do vlastnictví Viléma z Víckova. Vysoké hradební zdi už byly prakticky k nepotřebě a nezbylo než přistoupit v letech 1523 - 1550 k přestavbě obranných zařízení. V jejím rámci bylo nutno pozměnit předhradí, přeložit vchod do hradu ze západní strany na stranu severní a zbořit většinu obvodových zdí. Zůstala jen jediná, u nové brány. I přístup do hradu byl zkrácen a cesta byla převedena do soutěsky mezi strážným pahorkem, spojeným nyní s předhradím novou zdí, vedenou přes hradní příkop až k temeni pahorku. Dolní předhradí bylo rozšířeno a přestavěno. Nevyhovující vysoké věže měly nahradit nižší bašty a ochranná zídka, v koruně prolomená střílnami.

 Vchod do hradu střežily nyní dvě bašty. Jedna byla zbytkem věže z dob Bernarta z Cimburka, druhá, už v podobě mnohoúhelníku byla dílem Viléma z Víckova. Pevnostnímu vzhledu Cimburka, upraveného podle tehdejších potřeb, odpovídalo i jeho vnitřní vybavení. Když Vilémův synovec Jan Vilém z Víckova prodával 11. listopadu 1568 hrad uherskému šlechtici Gabrielu Majlátovi, uvádí se jako nezbytná součást jeho vybavení skladiště zbraní, v němž kromě velkých kusů, hákovnic, koulí a sanytru se připomínají i oštěpy a sudlice.
Úprava pevnostních zařízení propůjčila hradu větší odolnost, ale nezaručila nedobytnost. Ukázalo se to v listopadu 1623, kdy se hrad zradou nevlastního bratra tehdejšího majitele Kašpara Sunyoga u Jesenice dostal pod moc sedmihradského vévody Gábora Bethlena. Zesílená bezpečnostní opatření však zabránila, aby se hrad v letech 1643 - 1647 stal kořistí kolem operujících Švédů. Akutnost tureckého nebezpečí v druhé polovině 17. století přiměla potomky Gabriela Horeckého z Horky, jeho syna Františka a vnuka Gabriela Františka, aby na hradě vystavěli nové bašty. První z nich byla bašta podkovovitého půdorysu vedle hlavní brány a druhou trojúhelníková bašta pod pláště předhradní věže.

Tehdy byly také mezi jednotlivými baštami vystavěny nové průběžné hradby. Hlavní věž ve vnitřním hradě byla snížena na úroveň sousední obvodové hradby. Nad hradním palácem bylo vystavěno druhé patro a hlavní sál získal lepší osvětlení zřízením nových oken. Frontální nádvorní zeď byla prolomena novým vstupním portálem a okny.
Výhody nových bytových úprav v hradním paláci se však nezdály úměrné nákladům spojeným s udržování hradu. Jeho existence se stala po vypuzení Turků z Uher a po pacifikaci uherských poměrů pro Horecké přítěží. Jako nepodstatná část majetku Gabriela Františka se hrad nedostal po jeho smrti v roce 1703 ani do soupisu pozůstalosti. Otcovo stanovisko ovlivnilo nakonec i jeho syna a dědice Antonína Emericha, kterému špatné finanční poměry nedovolovaly větší investici na hradní údržbu. Hrad byl opuštěn kolem roku 1705, i když jej po nějakou dobu ještě obýval myslivec spravující okolní lesy. Poněvadž na jeho soustavné udržování nebylo pomyšlení, podléhaly budovy i hradby zkáze, zvyšované tím, že hradní materiál se používal ke stavbě nových hospodářských budov, zejména nového dvora na Vršavě, připomínaného už v roce 1710. Z nekrytých prostor hradního paláce zbyly nakonec jen pouhé zdi. Ještě v roce 1840 zde stály tři kulaté věže.
Z původního hradu se dochovaly zbytky dvoupatrového paláce s okrouhlou předsunutou věží a s baštami ze 16. století, s bohatě členěným portálem v palácové části a se zazděným ostěním někdejšího kaplového arkýře.
Dnes se hrad restauruje a jsou zde vidět i archeologické vykopávky,co se zde našlo.Kdo má rád zříceniny,tak i určitě nenechá ujít i tento hrad.